NOVÝ NÁLEZ ÚSTAVNÍHO SOUDU VE VĚCI NÁHRADY REGULOVANÉHO NÁJEMNÉHO

V červenci roku 2017 jsme již psali o přelomovém rozhodnutí Evropského soudu pro lidská práva (dále jen „ESLP“), kterým tento určil výši náhrady za omezení vlastnického práva regulací nájemného (https://www.maceklegal.cz/ceska-republika-ma-zaplatit-majitelum-bytu-miliony.html). Významnost rozhodnutí spočívala v dvou základních bodech. Jednak ESLP označil konkrétní období trvající od 1. ledna 2002 do 31. prosince 2006 za tzv. právní vakuum, za nějž náleží majitelům bytů náhrada a za druhé určil navzdory vnitrostátní judikatuře výši náhrady, která majitelům bytů za předmětné období náleží jako rozdíl mezi volnotržním nájemným a nájemným, které mohl vlastník na základě tehdy účinné právní úpravy vybírat či které skutečně vybíral. Přiznal tak majitelům náhradu v příznivější výši než vnitrostátní soudy, které místo ceny obvyklé ve volnotržním prostředí užili jako kritérium výši nájemného, kterou za byt mohl vlastník vybírat podle zákona č. 107/2006 Sb., o jednostranném zvyšování nájemného.

Závěr ESLP ve svém novém nálezu TZ 11/2018 z 30. 1. 2018 zohledňuje Ústavní soud, který jím vyhověl ústavní stížnosti a zrušil rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 1, rozsudek Městského soudu v Praze a usnesení Nejvyššího soudu. Důvodem bylo porušení práva stěžovatele na ochranu vlastnického práva garantované čl. 11 odst. 1 Listiny základních práv a svobod a čl. 1 Dodatkového protokolu k Úmluvě o ochraně lidských práv a základních svobod. Tato rozhodnutí totiž a zcela pochopitelně nezohledňovala aktuální posun ve věci náhrady regulovaného nájemného, projednávané před ESLP. Ústavní soud v odůvodnění výslovně odkazuje na rozhodnutí Čapský a Jaschkeová proti České republice a Heldenburgovi proti České republice, které se stalo pravomocným 3. 7. 2017.

Podstatným rysem nálezu ÚS je jeho závaznost pro další rozhodování ve věci samé a precedenční působení pro rozhodování obecných soudů v obdobných případech. V českém právním řádu se jedná o tzv. kvaziprecedent, jelikož precedent tak jak ho známe z anglosaského práva, není v česku pramenem práva. Tento kvaziprecedent se vyznačuje určitou mírou závaznosti pro soudy nižší instance a může zahrnovat určitý závazný postup, kterým se mají tyto soudy řídit.

„Obecné soudy jsou tak povinny při rozhodování o výši náhrady za omezení vlastnického práva regulací nájemného v období od 1. 1. 2002 do 31. 12. 2006 vycházet jako z primárního kritéria z rozdílu mezi obvyklým (tržním) nájemným v daném místě a daném čase a nájemným, kterého mohl dle právní úpravy vlastník dosahovat či kterého skutečně dosahoval. ESLP však připouští („mimo jiné“), že nemusí jít o kritérium jediné. Obecné soudy tedy mohou vzít v úvahu další okolnosti případu, přičemž odchýlení se od shora uvedené základní metody stanovení náhrady musí být založeno na věcných důvodech směřujících ke spravedlivému řešení věci a opřené o přesvědčivou a racionální argumentaci.“

#ESLP